V dnešní době je slovo duše vícevýznamové. Někteří lidé mají duši za naše vnitřní procesy, specificky činnost mozku. Jiní lidé, kteří vycházejí ze Sokratových úvah, který dokázal nesmrtelnost a nehmotnost naší duše, ji považují za to, co z nás zbyde po smrti.
Sokrates ve svých úvahách dospěl k tomu, že péčí o svou duši zaživa, prospívá své posmrtné existenci. Tato návaznost v dnešních psychologických teoriích a úvahách chybí. Nejen, že je dokázané antickou filozofickou autoritou, že jedna z naší části přežije rozklad hmotného těla. Navíc, je posmrtná existence i tradicí evropské kultury. Tedy pokud by měla být nějaká psychologická teorie skutečně prospěšnou, měla by hledat souvislosti mezi svými objevy a užitkem pro posmrtný život.

Ale je pravdou, že ještě nejsme po smrti, takže prospěch, který je z nauk o duši, ať již se chápe jako činnost mozku, nebo jako cokoli jiného, by měl být především pro náš současný stav. Pro současnou existenci v hmotném těle. Jinak by psychologové nedělali nic jiného, než že by čekali na smrt.
Na druhou stranu, pokud by v sobě člověk neměl výhled do budoucna, těžko by se mu pěstovalo cokoli. Pokud by tedy bylo nějak dokázáno, že péčí o duši v psychologickém smyslu, pěstujeme duši nehmotnou a věčnou, byl by to určitě prospěch jak pro náš pozemský, tak i ten nebeský život.

Může tedy být naše současná snaha, o co nejkvalitnější duši, prospěšná i po smrti?
Podporuje to domněnka, že jinak by naše jakákoli snaha na tomto světě nedávala smysl. Přišla by totiž naší smrtí vniveč. Naopak, tím, že prožíváme různé skutečnosti, utváří se naše nehmotná, věčná individualita. A tak bude naše momentální snaha platná navždy.
Pokud tedy alespoň doufáme v to, že smrtí naše existence nekončí, můžeme tak alespoň doufat, že naše mravenčí práce, nejen na zkulturňování duše, ponese své plody. A pokud ne dnes, tak třeba zítra, pozítří, nebo někdy jindy.